|
ABSTRAKTNÍ A KONKRÉTNÍ. Myšlení není možné bez odmýšlení. Zní to podivně, ale je to pravda Věta „na naší zahradě rostou stromy" vyjadřuje myšlenku, která jistě nikoho nepobouří svou smělostí, nikoho nepřekvapÍ ani nezmate; nikdo neprohlásí, že jí nerozumí, protože přesahuje jeho duševní schopnosti; a přece zdánlivě prostinký tento soud by nebyl vznikl bez velmi složité abstrakce, odmýšlení (z lat. abstrahere = odtahovati, oddělovati). Neboť co vlastně jsou "stromy"? Jak jsme došli k tomuto pojmu? Známe borovice, platany, jabloně, smrky a tak dále a tak dále. Máme o nich víceméně jasné představy; dovedeme o nich říci víceméně přesně, jakou mají kůru, listí, plody atd. Ale jakou má kůru „strom"? Jaké má plody? Jaký má tvar koruny? Kde roste? Nuže: nevšímáme si,jakou má kůru strom; stačí nám, že má kůru. Nedbáme, jakou má korunu; stačí, že má korunu. Vytvářeje pojem „strom", člověk si odmyslil znaky, jimiž se platany, jabloně, smrky atd. vzájemně liší, a soustředil svou pozornost na znaky, jež mají společné; a to je právě abstrakce. Pojem „zahrada" z našeho úvodního příkladu vznikl rovněž abstrakcí. Jsou zahrady ovocnářské, zelinářské, ozdobné, veliké, malé a tak dále. O všech těchto znacích, jimiž se vyznačují všechny skutečné zahrady, neříká pojem „zahrada" nic. Vykonstruovali jsme jej tak, že jsme od oněch znaků účelovosti, velikosti zahrad atd. abstrahovali, to jest potlačili je, negovali, a ponechali pouze to, co mají společného, tj. ohrazený doplněk lidského obydlí, sloužící k pěstování rostlin. Abstrakce tedy, shrnuji, je myšlenkový pochod, který záleží v tom, že si všímáme jen některého znaku určité představy nebo pojmu a soustřeďujeme na něj pozornost, zanedbávajíce nebo odmýšlejíce si znaky ostatní. Postupem abstrakce izolujeme (osamostatňujeme) to, co ve skutečnosti izolováno být nemůže: když tedy zubní lékař soustřeďuje pozornost na pacientův chrup, aniž si přitom všiml ostatních jeho tělesných orgánů, nemůžeme mluvit o abstrakci; zato vytvářejíce pojem „červeň" abstrahujeme, neboť ve skutečnosti červeň sama o sobě bez nějakého červeného předmětu, byť to byljen obláček nebo clona vody, neexistuje. Vraťme se teď k první větě tohoto hesla, že myšlení není možné bez odmýšlení. Nechceme tím tvrdit, že všechno myšlení je odmýšlení; ale kdybychom nedovedli odmyslet, kdybychom neuměli abstrahovat, zabloudili bychom v pralese svých představ. Pojem abstraktního či abstraktna byl do logiky a tím do filosofie uveden starými scholastiky jakožto opak konkrétního či konkrétna. Pro ně abstraktní pojem byl takový pojem, který označoval nějakou vlastnost bez ohledu na jejího nositele; tento nositel sám byl označován konkrétním pojmem. Tak např. pojmy, označující člověkovy vlastnosti, jimiž jak známo jsou především dobrota, laskavost, smířlivost, moudrost, štědrost anebo všeobecně lidskost, byly pojmy abstraktní, sám pojem „člověk" konkrétní. Toto lišení abstraktních a konkrétních pojmů a výrazů se dodnes udržuje v gramatice; v moderní mluvě filosofické přežívá užjen v smyslu srovnávacím, komparativním, když se např. řekne, že pojem věku je abstraktnější než pojem mládí, což naopak znamená, že pojem mládí je konkrétnější než pojem věku, atd. Jinak veškeré pojmy,jelikož byly vytvořeny cestou abstrakce, jsou abstraktní; konkrétní mohou být pouze představy anebo, lépe, jejich originály, tedy jednotlivé samostatné věci. Opak abstrakce, tedy přidávání znaků, je determinace. Přidám-li k pojmu „člověk" znak mužského nebo ženského pohlaví, bude z toho muž nebo žena, přidám-li znak české národnosti, dostanu Čecha nebo Češku a tak dál, až po Josefa Nováka nebo Annu Novákovou. O tom najdete bližší údaje v hesle Pojem, IV. Viz též Kategorie. [BACK] |